Pár předčasných vrcholů letošního roku je za námi, ovšem několik restíků se přesunulo do toho dalšího. Assassin’s Creed se nádherně nachomýtnul mezi ty nejočekávanější a věřte, že podzimem to zapříčiněné není. Volnost pohybu? Svobodná volba? Atraktivní útěk? UbiSoft sliboval mnohé a ač se zdálo po několika nedotažených prezentacích, nezveřejněném demu a neustálými odklady vše ztraceno, my věřící doufali, že nás jen pánbů v kápi zkouší. Zkouška je u konce, ostrý start začíná.
Příběhové hrátky
Příběh byl již znám před dávnými časy, ale teprve o pár měsíců zpátky (tedy konkrétně po uvolnění konzolové verze hry na trh) jsme se dočkali šokujícího odhalení. Ne středověká akce, ale středověká akce se SCI-FI prvky. Otrlejší čtou dál, ti, co si nechtějí zkazit zážitek, ať laskavě přeskočí až na další odstavec: příběh má dvě vzájemně se prolínající linie. Ta první, známější a profláklejší, je datována do konce 12. století, kdy se Richard Lví Srdce ujal moci za třetí křížové výpravy. Náš starý známý zabiják Altair má eliminovat několik hlav šlechty, aby byl ve svaté zemi klid. Druhá linie je (nejen) pomoci filmečků a ukazuje nám příběh Desmonda Milese – mladíka, skrze něhož náš assassín vraždí. Na můj vkus příliš odvážné uchopení děje, ale pouze UbiSoft ví, jak chce s touto (a po několika milionech prodaných kusů) úspěšnou značkou pracovat nadále. Ostatně těšit se máme ještě na další dva plnohodnotné díly, takže v konečném důsledku může vše na sebe krásně navázat. Tedy alespoň doufejme. Zatím zůstávám v tomto směru značně skeptický.
Kdykoli, kdekoli, jakkoli
Jak již bylo předesláno – příběh se netočí pouze kolem středověkých hašteření, ale velkou porci dějového břemena nese i naše druhé ego v budoucnosti (?). Proto všudypřítomné šroubovice DNA, chemické vzorce a sytě modrá barva dává najevo, v jakém stylu se celá hra ponese. A trénink se nesl pouze v tomto stylu. Není o nic obšírnější než u jakékoliv libovolné hry podobného formátu a už vůbec není zajímavější. Navíc se pohybovým vlastnostem (podrobněji o něco dále) postupně prokoušeme i v té středověké části. Opakování je matka moudrosti, ale přímočarost je její sestra, dodal bych. Ona první hodina je všeobecně pro další postup klíčová. Hordy dialogů, zamotaný příběh, zdlouhavé pasáže postrádající akci. Jestliže se na vlnu Assassin’s Creed naladíte (a že je to vlna příjemná zjistíte později), nebudete litovat a těch několik animací přetrpíte. Tohle středověké GTA (nemohl jsem si odpustit to slovní spojení, no bóže) totiž má stoupající tendenci, aby těsně před koncem začalo v hráči šramotit něco v tom smyslu, že je to všechno o tom samém pořád dokolečka. Abych konečně začal o hraní samotném. Assassin’s Creed je jedna z těch her, kde nemůžete vydržet koukat kamarádovi přes rameno, musíte chytnout nejbližší lampičku, dát mu dobrou noc a chopit se klávesnice s myší sami. Na rozpohybovaného Altaira se sice dívá krásně, ale pravá extáze přijde, až ho budete sami vést. Tisíce různých pohybů a fines, umanutí si sko(n)čit kamkoliv se podíváte a v neposlední řadě také instinkt zabijáka včetně nezbytné výbavičky.
Arzenálu zbraní si však dlouho neužijete, neboť náš mrštný sympaťák si své renomé pokazil v průběhu jedné mise a byl degradován samotným šéfem hašašínů. Smutná představa, zvlášť když si pomyslíme, že právě v ten moment přebíráme otěže příběhu. Nic naplat, vyrážíme do terénu sprovodit ze světa několik významných hodnostářů a přitom vrátit zašlý lesk svému namyšlenému vraždícímu já. Než však svou čepel zakrvácíme od šlechtické špíny, je nutno někde sehnat informace, potažmo se nepozorovaně vplížit do brlohu označeného cíle. A protože na zabití jednoho člověka v celé misi by si i Ubi dovolili příliš, čeká nás slušná dávka vedlejších úkolů a práciček pro krácení dlouhé chvilky.
Předně je tu záchrana nevinných obyvatel, kteří jsou terorizováni od tříčlenné, čtyřčlenné, pětičlenné (jestli si nebudete dávat pozor, tak i dvacetičlenné) skupinky vojáků. Poté vraždění o něco tužších templářů nebo sbírání vlajek na různých místech. K různým informacím se dostaneme třeba přes odposlech nedalekého rozhovoru nebo klasickým vymlácením kýžených faktů chytnutím za límec. Za pozornost stojí také sledování lidí či přímo okrádání jejich kapes. Inu být zabijákem ve středověku nebylo a není špatné.
Detaily vs. Detajly
Několikrát jsem se přistihl, že jsem se zkrátka vykašlal na různá vyslýchání a zachraňování obyvatel a jen tak si poskakoval po budovách a obdivoval Altairovu akrobacii. A na co se soustředíte, když ne na primární cíl? Na detaily. Rozhodně potěší živé ulice, kde se někdo s někým baví, tamti posedávají, obchodník nabízí své zboží a do toho se projdou mniši a hned nato ženy s džbány na hlavě. Tento svět ve světě nádherně dokresluje skvělé navržení měst. Bohužel, města sama o sobě nejsou přístupná hned od začátku a vzdálenost mezi nimi je obrovská (dostat se z místa A do místa B na koni trvá celou věčnost). Příjemným detailem jsou i animace implementovány přímo do herního enginu, kde se navíc v drtivé většině případů můžete svobodně pohybovat. Nejednou jsem této funkce využil a v momentě, kdy Altair pronášel svůj trpký monolog, jsem se ještě dramaticky procházel ze strany na stranu. Tuto situaci však lze i pěkně potupit. Například tím, že se budete stále točit dokola jako pes za svým vlastním ocasem. Každopádně využití často několikaminutových rozhovorů ve váš prospěch, kdy se na celý dialog můžete dívat z několika úhlů a prakticky Altaira ovládat, je chvályhodné. Co naopak celou hru shazuje, jsou výlety do budoucnosti nebo absence titulků. Velmi frustrující je pak samotné vypnutí, které se provádí v jedenácti krocích (výmluvné video zde). Po pár uložených pozicích už jsem měl zautomatizováno spojení alt+F4. Nač se zbytečně nervovat.
AI
Dalším atributem, proč je město tak živé, je umělá inteligence na vysoké úrovni. Sledovaný se několikrát otočí a pošle vás někam, jestli ucítí dech za jeho zády, v případě jeho eliminace se snaží utéct či upozornit stráže, které jsou mj. v permanentní pohotovosti a cokoliv se jim nezdá, už šahají do pouzdra pro svého ostrého olověného miláčka. Souboje s řadovým vojskem trvají většinou několik sekund a Altair si s jejich bídnými výpady hravě poradí. Navíc, když na našeho zabijáka nabíhají po pravidelných intervalech známých z béčkových akčních filmů (zdravíme Stevena Seagala a jeho příbuzné). Do tuhého přichází, když se utkáte s mnohem schopnějším templářem či po svém činu (rozuměj eliminace důležité osoby) utíkáte před deseti-dvacetinásobnou přesilou po střechách.
Lze se sice schovat do altánků, vetřít se do hloučku věřících či hledat jehlu v kupce sena, ale pokud vás stráže zahlídnou, budou vás pronásledovat stůj co stůj. Klidně budou po vás házet i kameny, je-li třeba a takové impulzivní jednání si zaslouží pochvalu. Při úniku na řadu přichází vaše předchozí produktivnost ve vedlejších misích, protože čím víc zachráníte obyvatel, tím víc si naděláte přátel a budete moci snadněji zmizet. Chytré, jednoduché, účinné.
Hleďte, občané!
„Přistupte blíže a pohleďte na tu nádheru! Sladěné barvy do funkčního města, perfektní stínování, radost pohledět, není-liž pravda? Co na to říkáte pane?“ „A jak je to s těmi Directy?“ „Popravte ho!“ Ok, přesuneme se do reality a nechejme patetických proslovů. Hra opravdu vypadá překrásně a paleta barev jednotlivých měst je výrazná (vzpomeňme na film Traffic, který byl taktéž tak razantně vizuálně rozdělen), i když kvalit Crysis to (samo)zřejmě nedosahuje. Naopak příjemným překvapením jsou HW nároky, které svým relativně nízkým statutem potěšily (samozřejmě dvoujádro povinností). Pár grafických nedostatků by se našlo, ale ty už z valné většiny eliminoval patch 1.02. Ruku v ruce s vizuálními orgiemi jde i hudební doprovod, který má na svědomí skladatel Jesper Kyd, jehož motivy z Hitmana jsou zde čitelné, a to je jen dobře. Není nad vygradovanou atmosféru.
Nic není pravda, vše je dovoleno
Zabijácké krédo jsem si nakonec užil napůl. Lze se dostat kamkoliv, ale k čemu to když stejně odpravíme cíl a půjdeme si pro další? Můžeme se prodírat živelným davem, ale stejně odpravíme cíl a půjdeme si pro další. Nedostatek invence Assassin’s Creed pomalu zabíjí a k závěru je to vážně jen přeluhovaná repetetivnost bez jakýchkoli významnějších dějových či hracích odboček. A to je velká škoda, neboť potenciál rozlehlých středověkých měst se přímo nabízel. Z plusů zůstává tak dokonale rozanimovaný Altair v překrásné, sépiově laděné grafice s kvalitním hudebním doprovodem. Nic víc nečekejte, protože se může stát, že budete zklamaní. Zklamaní natolik, že ani neoceníte výbornou optimalizaci (o Directech pomlčíme) a vyladění chyb z konzolových verzí. Příště (cca. 2010) čekám víc akce, větší invenci co se hratelnosti týče a smysluplnější příběh, i když si už vlastně tímhle dílem UbiSoft pěkně podkopl nohy. Hold chemie nikdy nebyla mou silnou stránkou.
+ Líbivá grafika
+ Altair
+ Rozmanitost a atmosféra měst
- Rozpačitý příběh
- Stereotyp úkolů a misí
- Několik drobných nedostatků
Hodnocení: 8,0 / 10 [80 %]
OSTATNÍ
Kupte si hru za 999,- Kč >>
Navštivte i naši fanstránku hry >>
Autor: Satan
Zpět do recenzí
