Když jsem instaloval Soldier of Fortune: Payback, vzpomněl jsem si na svoje preview, kde jsem tak trošku přimhouřil oko nad umělou inteligencí nepřátel, béčkovým, ba až céčkovým příběhem, ale třeba i - v dnešní době již krapet přežitou - hratelností ala Rambo styl. Přesto jsem se těšil – a to poměrně dost. Dodnes nemůžu zapomenout na chvíle strávené u Soldier of Fortune: Double Helix, která mi přišla dokonce lepší jak jednička. Ah, konečně, nainstalováno, tak jdeme na to.
Razíme si cestu k cíli
Nové Soldier of Fortune je hrou protikladů. Na jednu stranu vás dokáže uchvátit, ale hned v dalším okamžiku celé snaze podrazí nohy a hezky z čista jí dupne do obličeje. Následuje druhý pokus, kdy hratelnost říká své „ne!,“ ale je to marné, průměrnost game-designu z této hry přímo čpí. Představte si krásného plnokrevníka se zlomenou nohou, který rezignoval na život a jemuž se jeho končetina nikdy pořádně nezahojila. Naopak, ta noha odumírá a vypadá to, že s sebou vezme i zbytek tohoto majestátního zvířete. Nejhorší je, že ten se nijak nebrání a dokonce se na svůj konec těší. Tak nějak jsem si připadal při hraní nového dílu této série. Moje nadšení bylo prudce shlazeno hned po několika minutách hraní, ale přeci jen jsem doufal ve změnu. Ta ovšem nepřišla. Ačkoliv dohrání SoF3 nebylo úplným utrpením, tak jsem rád, že to mám za sebou.
Klasik by řekl: „Něco tu smrdí.“
Hned první mise, odehrávající se v prostředí Blízkého východu dává tušit, co je Odplata zač. Než se stačíte rozkoukat, tak jste zapojeni do akce. Kolega se s vámi deset metrů od startu rozloučí s tím, že vás bude krýt – a od té doby od něj neuslyšíte ani výstřel. Oklikou se vydáváte na pouť vedlejšími uličkami, kde se to teroristickou chamradí jen hemží a tak děkujete pánu bohu, že vás napadlo si vzít AKčko, do kterého bude dost nábojů. To je první zádrhel – ať si vezmete jakoukoliv zbraň z velice slušně „nabitého“ arzenálu, nejspíš stejně ve většině případů skončíte u AK47/M16, či u jednoho z kulometů – podle druhu nepřátel to pak bude buď M249, nebo PK-41, protože vám do vaší krásné moderní pušky brzy dojdou náboje. Od toho se odvíjí další mínus. Určitě si pamatujete na tuny zničených krabic a prohledávání každého koutu v Double Helix. Nic takového se – bohužel – v Payback nekoná. Chybí jakákoliv motivace, a i kdyby motivace byla, tak nemáte kde hledat. Pokud jste zraněni, tak se po vzoru Call of Duty během pár vteřin uzdravíte (rychlost závisí na zvolené obtížnosti) a nouzi o náboje prožíváte jen ve chvílích, kdy za žádnou cenu nechcete vzdát svojí vymazlené zbraně. Nepřátel je jednoduše tolik, že máte neustále plný batoh munice, maximálně dokážete vystřílet několik málo zásobníků na místech, kde se nepřátel vyskytne moc a jsou dobře krytí. Anebo když se objeví některý z bossů.
„Kolik kulek vydržíš, toliko jsi hrdinou“
Souboje s bossy jsou ta nejhorší věc, kterou v Payback naleznete. Víte, jakou ráži používá takový pěchotní kulomet M249? A víte, co tento náboj dokáže? V Cauldronu to asi nevědí, jinak si nedokážu vysvětlit, PROČ se ve hře objevují prakticky nesmrtelní zabijáci. Něco mě přeci jen napadá. Übersoldiers. Nanosuit z Crysis hadr. Hned první mise, která je vlastně důvodem podtitulku Payback, vás postaví proti zrádci, který zastřelí delegáta, kterého jste měli chránit. A hned první souboj s bossem vás dokáže znechutit. Ještě jednou se vrátím ke kulometu M249. Skvělá to zbraň. Zásobníky používá po 100, sto, S-T-O nábojích, to abyste nemuseli příliš často přebíjet, když proti vám stojí velká přesila. Je trestuhodné, že ke skolení jednoho bosse v Soldier of Fortune: Payback budete přebíjet několikrát. Nedokážu si představit, co by zbylo z člověka, do kterého by se napumpovalo tolik olova, ale hezký pohled by to asi nebyl. Naštěstí soudruzi z NDR udělali chybu i u svých supervojáků – inteligence jejich svěřenci příliš nepobrali. Souboje s bossy – pakliže v rukou nedrží granátomet, anebo pumpovací brokovnici jsou tak spíše nudnou a jednotvárnou záležitostí. A nejsou příliš těžké. Každý takový souboj sestává z vyvraždění osazenstva v okolí, posbírání nábojů a ostřelování samotného tuhoně. Jakmile mu způsobíte dostatečné poškození, tak se mírně změní jeho taktika a místo hloupého stání v povzdálí se vás bude snažit nahánět jako kachnu. Není radno si ho nechat přiběhnout příliš blízko, protože pak zjistíte, že i když je extrémně hloupý, tak jeho zbraň je také extrémně účinná. Myslím si, že dávat do her bossy je přinejmenším v tomto odvětví her přežitek – a když už tu „musí být,“ tak ať to nepůsobí tak okatě – on ten souboj s Mi-24 se totiž dá překousnout, ale když půl hodiny zabíjíte člověka, jako jste vy, tak… to není příjemné. Ale aspoň se zasmějete. Během těchto soubojů padají hlášky, že by se i Duke Nukem styděl. Ovšem celé je to tak nějak nestravitelné a místo abyste si říkali „ó, to je borec,“ tak se budete chlámat a nechápavě kroutit hlavou, co to ty Slováky zase napadlo.
„Hrrr na něj!“
Umělou inteligencí neoplývají ani ostatní nepřátelé. Je to škoda. Bylo mi jasné, že od ní nemůžu očekávat žádné velké zázraky, ale to co předvádí AI v SoF3 je až trestuhodné. Představte si situaci, třeba hned z druhé mise:
Objevujete se v džungli a před vámi v dálce hlídkují dva vojáci. Nevědí o vás a tak se baví – tedy baví, jeden z nich neustále dokola opakuje jednu větu. Pokud je necháte příliš dlouho, tak ujdou asi deset metrů a pak se během pikosekundy otočí a zaútočí na vás. Tak, teď si tuto situaci zkusíme jinak. Vojáky tentokrát zastřelíte. Přebijete pušku a v tom zpoza křoví přibíhá další. Ovšem ten si vás nevšímá – skript ho žene kupředu. Uběhne asi padesát metrů a v tom se otočí a pálí po vás. Toto je jen zlomek toho, co umělá inteligence dokáže udělat. Někdy jsem si připadal jak Němec ve Stalingradu, kdy se na mě valila vlna nepřátel, ale nikdo nestřílel – jakoby neměli náboje. Změnou byli akorát protagonisté – já jako americký žoldák, oni pak jako členové odboje na Blízkém východě, vojáci čínské lidové armády, ruští bodyguardi/vyhazovači, či třeba dozorci z vězeňského tábora někde uprostřed džungle, někde v Jižní Americe.
Pokud protivníci nejsou již předpřipravení na svých místech, tak se objevuje další problém SoF3. Skoro jakoby autoři nepočítali s tím, že můžete postupovat „tak“ rychle, se vám někdy může podařit zahlédnout jak se protivníci „narodí“ uprostřed ničeho a vyběhnou proti vám. Většinou jsou pak poháněni nějakým skriptem – což se pak projevuje pro změnu tím, že celá skupinka naběhne doprostřed prostranství, seřadí se za sebe a pak teprve začne střílet. Celé to nepůsobí komicky, ale trapně a zoufale. Když si tohle dovolí udělat někdo v roce 2007 a nejde o freeware produkt, tak je to na pováženou. Aby toho nebylo málo, někdy vás nepřátele zdatně ignorují. S jedním Číňanem jsem si zkusil zahrát takovou hru. Asi tak minutu mě bavilo na něj mířit z 20 metrů (!) a čekat, jestli se teda rozhodne mě zastřelit. Pokud to chtěl udělat, tak to nestihl. V kontrastu s tím jsou někdy až nadpozemské reakce některých nepřátel – těch, kteří už jsou „předskriptováni“ a čekají na vás za rohem. Na konec jsem si po přibližně třech a půl hodinách (!!!), které vám SoF3 na střední obtížnost zabere, říkal: „ještě že už to je za mnou.“
Poslední kapka
Co se ale v SoF3 povedlo je prostředí doplňované skvělou grafikou. Hned první mise snad někde v Iráku si nezadá s Call of Duty 4, ovšem potom se cesty her rozdělí a vy se objevujete v čínské džungli. Skoro celá mise se pak odehrává na visutých lávkách a různých konstrukcích – takových, kam byste nikdy nevkročili, protože se to zákonitě musí rozpadnout. Trošku jsem si vzpomněl na Dark Messiashe, kdy jste taktéž procházeli kolem strmých útesů na dřevěných lávkách a plošinách. Poštěstí se vám obdivovat takové detaily, jako jsou skvělé stíny, díky HDR efektům měnící se intenzita světla, nebo třeba lámající se obraz, když koukáte skrze vodu padajícího vodopádu. V dalších „čínských“ misích pak narazíte na trosky starověkého chrámu apod. Dostane se také na Afgánistán, nebo jinou podobnou hornatou zemi. Je to prostě nádherný pohled. Polední sluníčko, které to „pere o sto šest“ znovu dává vyniknout dynamickým světlům. Několikrát jsem se přistihl, jak okukuji okolí a jenom se kochám. Abych vás však nemátl, dostane se i na boje v interiérech. Tak třeba epizoda v ruském klubo-hotelu taky stojí za to, hlavně protože konečně dojde na jinak docela zahálející brokovnice. Hehe, s tou jsem se vyřádil. Zjistil jsem, že jsem se měl dát na malířství. Abstraktní malby v chodbách hotelu, to se jen tak nevidí. Horší je to, že mi byla vyčítaná přemíra krvavě rudé. Ti kritici, nerozumí tomu… Jedny z mála chvil, kdy jsem si říkal, že Payback není tak úplně špatná hra.
Bohužel jak už to tak bývá, nic není dokonalé a v případě SoF3 to působí dvojnásob. Právě v ruském hotelu jsem si znovu povzdechl, že se tvůrci doslova vybodli na jakékoliv odměňování zkoumavého a zvědavého hráče – místo toho jste plácnuti přes ruce a hodně rychle vráceni do chodby, z které prostě neuhnete. I kdyby to byly prázdné pokoje, tak by to bylo pořád lepší než jediné odemčené dveře pro cestu dál. Dalším problémem je, že opět tvůrci nepočítali s tím, čeho všechno jsou hráči schopní. Takže se vám jednoduše stane, že v afgánských horách dorazíte ke vchodu do dolu. Vlezete dovnitř, a zatímco vy jdete dál, kde po pěti metrech narazíte na zavalený konec tunelu, tak operátorka se teprve „vykecává“ a tvrdí, že to je vchod do úplného mravenčího hnízda plného teroristů. Tohle jsou pro změnu ty momenty, kdy jsem si říkal, zda to mám za potřebí.
Připravte se také, že za grafiku podobného kalibru musíte také tvrdě zaplatit. Z mě neznámých důvodů hra, co se týče voleb grafických efektů, nabízí pouze změnu rozlišení, což je trošku málo. Hraní v nativním rozlišní svého monitoru jsem se vzdal asi po dvou minutách. Nakonec jsem hru dohrál v rozlišení 1024*768 a to tak, že třeba v džungli jsem si užíval plných 15-20 snímků za vteřinu. Oproti tomu v interiérech FPS poskočila do velice slušných hodnot. Grafika tak sice vypadá úžasně, ale málokdo si jí užije bez škubání. Moje GeForce 7600GT sice není z nejmladších, ale i tak bych si hru – sic bez HDR a možná ostrouhaného stínování užil plynule.
Tak za kolik?
Toho, že je Soldier of Fortune3: Payback velkým zklamáním už jste asi pochopili, přesto mi to nedá a nemůžu jí jen tak odsoudit. Je tu totiž několik prvků, které ze hry nedělají tak úplně špatnou hru, ale většinou jsou to detaily, bez kterých bychom se, jako hráči, obešli. Na druhou stranu je tu trestuhodně špatná umělá inteligence, různé prehistorické prvky gamedesignu, o kterých jsem si myslel, že vymřely už před několika lety. Krátká hrací doba, vedle které je i Call of Duty 4 hotovým maratonem, se bude také jen horko těžko řadit mezi plusy – i když, aspoň se nebudete trápit dlouho. Příběh – víceméně jeho absence, ale i předvídavost, je sice chyba, ale tak nějak se s tím počítalo. S čím se ovšem nepočítalo je, že po třech a půl hodinách autoři konec useknou tak, jak to udělali – očividnost rozražených VRAT pro pokračování, či alespoň datadisk, je zřejmá. A přitom by to v klidu mohlo být všechno v jednom dílu. Kosmetické chyby typu haprující fyziky, se dají přejít – podobné „zmetky“ se dají najít i u jiných her, ovšem tohle a další kopa detailů už do hromady tvoří docela slušné závaží na váhách recenzentových. Víceméně jedinou opravdu skvělou věcí tak na SoF3 zůstává asi jen grafika a prostředí, ale to běžně nebývá věc, kvůli které bychom běželi do obchodu pro hry. Je obrovskou škodou, jak Cauldron, potažmo Activisions naložili s potenciálem téhle hry. Hanba jim!
+ měnící se a vizuálně přitažlivé prostředí
+ grafika
+ veliký arzenál zbraní
+ několik opravdu drobných detailů
- opravdu HODNĚ tupá umělá inteligence
- prehistorické prvky gamedesignu
- úžasný arzenál ani nevyužijete (nejsou náboje)
- „nesmrtelní“ bossové (a vůbec jejich přítomnost)
- hrací doba 3 a půl hodiny?!
- linearita, skripty
- rádoby drsné hlášky
- někdy haprující fyzika
- rozkopnuté dveře pro datadisk (viz. hrací doba)
Hodnocení: 4,5 / 10 [45 %]
OSTATNÍ
Oficiální stránka hry »»
Autor: Beluga
Zpět do recenzí
